Svoji hereckou kariéru si Ed Herrmann doplnil rolí milionáře modré krve. Ať se objevil jako William Randolph Hearst v The Cat's Meow, dobromyslný patriarcha Richard Gilmore v úspěšném seriálu WB Gilmorova děvčata, Nelson Rockefeller v Nixonovi, Grant Stayton III v Overboard (Přes palubu), nebo dokonce jako Richard Rich starší v remaku Richie Rich (Sám doma a bohatý) z roku 1994, pokaždé na obrazovce převládala Herrmannova autoritativní přítomnost. Ačkoliv Herrmann okamžitě poukazuje na to, že neměl tak přepychový život jako tolik postav, jež ztvárnil, tvrdí, že umí krásnější věci ocenit - a sice dobré divadlo a kvalitně napsaná díla. Ve své nejnovější roli hraje Herrmann Rexe Rexrotha, realitního magnáta a bezděčnou oběť své vlastní ženy jdoucí po penězích (Catherine Zeta-Jones) v posledním filmu bratrů Coenových Intolerable Cruelty (Nesnesitelná krutost). Šest stop a pět palců vysoký herec si sedl s Back Stage West, aby prodiskutoval svoji slavnou kariéru prvotřídního herce...

Jak se z vás stal herec obsazovaný do rolí bohatých mužů, ředitelů škol, či prezidentů?
Jestliže uděláte něco, co zapůsobí silným, nesmazatelným dojmem, pak na vás začnou lidé takto pohlížet. Díky Captain Blood si na mě pamatují jako na Errola Flynna v punčocháčích. První věc, ve které mě mohli vidět hrát ve větších měřítku, byla Eleanor and Franklin. Samozřejmě že měl [Franklin Roosevelt] vytříbený vkus a ohromnou znalost anglického jazyka. A tak si to lidé začali myslet i o mě. Mají za to, že jsem velmi sečtělý, což nejsem. Chodil jsem do státní školy. Předtím jsem hrál ve čtyřech filmech, přičemž všechny byly velmi odlišné a já ztvárnil různé postavy. V The Day of the Dolphin (Den delfína) jsem řídil motorový člun, v Great Waldo Pepper jsem byl šílený vynálezce, v Paper Chase studentem práv a v The Great Gatsby (Velký Gatsby) klipspringerem. Žádná z těchto postav neudělala na lidi dojem, avšak Roosevelt ano. Takže teď mám spoustu rolí, ve kterých nosím velmi hezké obleky.

Jak to děláte, že je každá z vašich postav tak jedinečná?
Zhodnotíte situaci, ve které se postava nachází, podíváte se, co vyžaduje scénář, co dramatická stavba příběhu, jak do toho zapadá postava a jaké jsou na ni kladeny nároky. Jestliže je to možné, zkoušíte najít místa, kam byste mohli dát něco ze své vlastní osobnosti. Avšak postava sama často svými projevy udává hranice toho, jak smýšlí o životě a co dělá. Záleží to na scénáři a na tom, jak dobře je napsán. Jsou autoři her - když začneme u nejlepších - jako Shakespeare a Čechov, u nichž musíte ztvárnit enormně komplikované postavy. Můžete pracovat celý svůj život a stejně neobsáhnete vše ze Strýčka Váni nebo Krále Leara. V otázce charakteristik bývají scénáře většinou pěkně tenké a vy toho musíte do postavy vložit víc, než kolik toho ona dá vám. V Shakespearovi se svým způsobem vymažete a umožníte postavě, aby vás obývala. U mnoha filmových a televizních scénářů musíte tu spletitost doplnit sami. Letos v létě jsem měl štěstí se dvěma filmy: s Welcome to Mooseport, což je komedie s Rayem Romano a Genem Hackmanem, a s The Aviator, ve které jsem hrál předsedu Breenovy komise, Josepha Breena. Není to jen mé dilema, je to dilema každého herce. Kolikrát si můžete zahrát nějakou akční postavu nebo podivného romantika? Každý herec si musí najít svůj vlastní způsob, jak učinit postavu jedinečnou. To je důvod, proč pro mě byla ztvárnění Hearsta [v The Cat's Meow] takový požitek - právě proto, že byl tak komplikovaný člověk.

Zkoumal jste Hearstův život předtím, než jste roli přijal?
Vše bylo ujednáno krátce před natáčením, takže jsem na jeho hlubší probádání neměl čas. Samozřejmě že jsem znal hlavní události jeho života. Ale v tomto případě jsem jen popadl scénář a odehrál komplikovanost, jak byla ve scénáři. Naštěstí měl Steven Peros jeho život probádaný a na scénáři odvedl opravdu znamenitou práci.

Myslíte si, že vám čas strávený v Londýně na Akademii divadelních umění pomohl dokonale se vžít do snobské sečtělosti?
Já nevím. Myslím si, že v tom mi moji rodiče pomohli víc než kdokoliv jiný. Můj otec je inženýr a matka byla učitelka. Mám za to, že mě to vždy táhlo určitým směrem, k jistým vlastnostem. V padesátých letech byli našimi hrdiny drsní hoši jako John Wayne a Humphrey Bogart. Vzpomínám si, když jsem poprvé viděl v televizi Astairův-Rogersův muzikál a nemohl jsem uvěřit tomu, jak to bylo výborné. Vzbudilo to ve mě přesvědčení, že nemusíte nosit kovbojský klobouk, abyste byli mužem.

Hrál jste někdy zcela vyřízeného, zkaženého člověka?
Ne, ale moc bych chtěl.

Jak poznáte, že se na vás nějaký scénář hodí?
To prostě poznáte. Čtu scénář, náhle mě jakoby něco udeří a mám pocit větší pozornosti. Tady bývají předsevzetí marná - když se znovu vrhnete do své staré zaškatulkované kategorie a myslíte si "Tohle už vícekrát neudělám, nemůžu znovu hrát ředitele školy." Ale učitelství samotné je dost kouzelné a vy tak nalézáte další scénáře, které vás opět povzbudí. Jednou z těchto postav byl pro mě Rex Rexroth. Dostal jsem ho jak na zlatém podnose a bylo to báječné. Vždycky se něco naskytne. Hlavní je být na to připraven.

Snem mnoha herců je pracovat s bratry Coenovými. Co jste se od nich přiučil?
Dostal jsem jedno nebezpečné ponaučení, které zní, že udělat film je snadné. Práce jim jde tak lehce od ruky; točí jen to, co potřebují. Přesně jste věděli, jaké záběry se musí v ten den udělat, takže v pět hodin jste si už mohli dát martini. Nikdy dřív jsem dva tak sehrané lidi neviděl. Všechno šlo hladce. Jestliže jste dostali nápad, byli vždy ochotní něco z toho zkusit. Ale pokud měli pocit, že z jednoho nebo dvou záběrů získali, co chtěli, tak pak bylo hotovo - skončili jste. Plánují zfilmovat jeden epos a chtějí, abych v něm hrál, jenže já zrovna nemohu.

Byl jste filmovým partnerem několika nejnádhernějších žen Hollywoodu.
Ó, ano.

Napadlo vás někdy, že vaše kariéra nabere tento směr?
Ne. Samozřejmě že si všichni herci myslí, že se jen zhoršují, což je taky důvod, proč se to pokoušejí vynahradit vystupováním na jevišti. Ale pomyšlení na to, že vytvořím pár se Sigourney Weaver, Blythe Danner nebo Dianne Wiest či Catherine Zeta-Jones, Kirsten Dunst nebo Goldie Hawn, to by bylo bláznovství. Vždyť jsem jen velký, neohrabaný člověk. Vždy jsem si myslel, že se hodím leda do komedií, ale skončil jsem takto.

Strávil jste spoustu času u regionálního divadla v Dallasu. Co vám to dalo?
Bylo to báječné místo pro vystupování na scéně, k učení se a vyrůstání, ale také k selhání, a k tomu, abyste nebyli viděni každým castingovým pracovníkem světa. Můžete udělat špatné představení a lidé jsou ochotni vám to odpustit. Myslím si, že v tomhle je pro vás prospěšnější, když zůstanete v menším regionu, takže když se pak dostanete na větší trh a musíte něco prodat, cítíte se jistější v kramflecích. Koneckonců je to otázka temperamentu. Můžete být v L.A. nebo v New Yorku šťastní? Pobyt v malé oblasti je skvělý v tom, že se opravdu naučíte to, co chcete dělat. A jestliže se vám tam líbí, zůstaňte tam. Když se však chcete přestěhovat jinam, alespoň budete mít kvalifikaci, o kterou se můžete opřít. To vnitřní pocit vám řekne, zdali je čas se přestěhovat.

Ještě stále hrajete divadlo?
Ó, ano, často hraji ve Williamstownu. Dodá vám to sil a udrží vás to v sedle. Procvičujete si, jak zvládnout výstup a jak se vžít do postavy. Jak stárnu, je pro mě takovéto tempo na jevišti čím dál tím více důležitější.

Máte pro herce nějakou radu?
Buďte dobří v tom, co děláte; svět nepotřebuje špatné herce. Pokuste se vidět svůj divadelní život jako svůj opravdový, se všemi zdary i nezdary. Nestačí, když jednou zazáříte a získáte v Beverly Hills svůj dům. Je to nepřetržitý proces bádání. Umělecký život je neuvěřitelně štědrý, ale vyžaduje hodně obětování. Takže na to buďte připraveni a jděte do toho; neskuhrejte. Myslím si, že je mnohem přínosnější a mnohem zábavnější být hercem než čímkoliv jiným. Nedokáži si představit lepší život než hraní.