Tato stránka je součástí webu Slavkuv.net Nejste přihlášeni   [ Přihlásit se | Registrovat ]

Přezdívka:    Heslo:       Skrýt

  Byl tak velkorysý. Neobrátil se ke mě zády, ani mě nepřejel.
Lorelai (o Maxovi), 3-16
Hlavní strana
Epizody
Herci
Galerie
Download
Rozhovory a články
Kdopak to mluví?
Stars Hollow
Herci v jiných rolích
Titulky
Knihy
Soundtrack
DVD
Různé
Příběhy fanoušků
Jiné stránky

Povídací místo
O stránkách
 



Seznam rozhovorů a článků
Rozhovor s Milem Ventimigliou
Rozhovor vedený Patty Adams
22. ledna 2003



Šel jste na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles. Bylo pro vás důležité získat vysokoškolské vzdělání?
Když jsem byl malý, chodíval jsem na dodatečné hodiny. Nebylo to proto, že jsem byl chytřejší než kdokoliv jiný, ale protože jsem se dřel jak mezek. Musel jsem makat dvakrát tak tvrdě než talentované děti, ale protože se mi to dařilo, zdálo se, že dalším přirozeným krokem bude vysoká škola. Odchod na Kalifornskou univerzitu navíc znamenal dostat se do L.A., kde už byla šance k vybudování herecké kariéry.

Věnují se vaši rodiče nebo sestry hraní?
Moje máma je učitelkou a můj otec se zabývá obchodem. Vyrostly z nás velice umělecky založené děti. Jedna sestra je fotografkou, druhá návrhářkou a já jsem tak trochu herecké dítě.

Můžete nám něco říct ke zvěstem, že jste chtěl v osmi letech vyhrát Oscara?
Vzpomínám si pouze na to, že jsem jako malý sledoval s rodinou v televizi lidi, jak si chodí přebírat své ceny. Řekl jsem něco jako "Chci bavit lidi, rozveselovat je a rozbrečet je. Jé, já chci vyhrát jednu z těch cen." Když jsem pak byl starší, začal jsem to brát mnohem vážněji. Není pro mě teď už tak důležité vyhrát Oscara - nemohu své úspěchy měřit počtem gólů, jako když mi bylo osm! Pokud se tak stane, bude to skvělé, budu se cítit velmi poctěn, že jsem pobavil lidi dost na to, aby mi dali malou zlatou sošku. Ale není to v současnosti to, co bych potřeboval ke štěstí.

Prý jste pak na dvorku pořádal pro rodinu představení...
Jo, já a moje sestra. Pobíhali jsme tam okolo a předváděli se. První roli jsem dostal ve dvanácti letech. Tehdy moje máma viděla v novinách inzerát na hru, kterou chystala tamní střední škola. Byla to Zimní pohádka a oni sháněli pětileté dítě. Mě bylo dvanáct, ale dozajista jsem vypadal na osm. Šel jsem do toho a roli získal. To byla moje první zkušenost s tím být režírován a muset znát text. Byl to Shakespeare a já neměl žádnou představu o tom, co říkám. Na střední škole jsem si hru znovu přečetl a říkal jsem si "Ó, tak to tím myslel!".

Existují nějaká domácí videa s vámi, jak tam pobíháte okolo, která vás přivádí do rozpaků?
Ó, ano. Že si ze mě utahujete? Tam kam mé srdce volá - jen nemůžu zpívat. Jsem si jistý, že spousta dětí, se kterými jsem chodil na základní školu, by byla schopna vyrukovat s řadou lahůdek. Měl jsem fajn dospívání.

Jsou nějaké role, které vás při pohledu zpátky přivádějí do rozpaků a říkáte si, proč jsem to jen dělal?
Ne, já se skutečně neohlížím zpět a neříkám si, proč jsem to jen udělal. Každá práce do jisté míry budovala moji kariéru, nebo mi jako člověku pomohla vyrůst, anebo jsem se díky ní setkal s někým skvělým. Měl jsem jednu několika řádkovou roli ve "Fresh Prince of Bel-Air", kde jsem se setkal s Willem Smithem. A i když to byla hodně malá rolička, udělal si na mě celých dvacet minut čas. Dodnes si myslím, že už jen z toho důvodu je ten hoch úžasný.

Už jste někdy zažil milostný trojúhelník jako Rory a Jess v Gilmorových děvčatech?
Ne, nezažil. Ale takovéto vztahy, kde jdete jiným po krku a ještě se o někoho zajímáte - myslím, že takové zažíváme všichni. Na střední jsem šel na fotbalový zápas a tam si uvědomil, jak moc jsou děti komické. Mají svůj vlastní svět a jsou na vrcholu blaha. Je to zajímavý úsek vašeho života, protože si zkoušíte hrát na starší a zralejší, ale nemáte žádnou představu o tom, co děláte. Bojíte se a to je v pořádku. Je dobré neznat naprosto všechno, co byste chtěla, a stejně tak se párkrát trochu spálit.

Když jste teď v televizi, zastavují vás lidé, aby vám něco řekli?
Jo. Neznáte je, ale oni znají vás, takže za vámi chodí. Myslím si, že to polichotí, když vám někdo něco řekne o vaší práci. Jestliže přijdou a řeknou, že mě nesnášejí nebo že zbožňují, co dělám, tak to přinejmenším dokazuje, že co dělám, je ovlivňuje. Je to pro mě uspokojení, jestliže bavím lidi, doháním je k šílenství nebo je dokážu rozbrečet. Cokoliv dělám, funguje.

Takže vás zastavují i tací, co vám řeknou, že vás nesnášejí?
Ó, ano. Vzpomínám si na jednu dívku, která ke mě přišla po odvysílání první epizody. Řekla "Nesnáším vás. Chováte se jako osel." Řekl jsem jí, že to bude ještě horší a ona mi začala kázat. Potkávám také maminky, co říkají "Potřeboval byste dostat na zadek, mladý muži" a já jen odpovídám "Poslouchejte, dámo, mě je pětadvacet! Hraji postavu v televizi, jednou za týden dostaneme scénář - já ho nepíšu, já podle něj jen hraju."

Myslíte si, že jste to měl u holek během dospívání snadné?
Och. Kdybych řekl, že jsem ten nejúžasnější hoch na světě, lhal bych, protože nejsem. Jsem jen kluk, který si musel projít stejnými záležitostmi jako kdokoliv jiný. Neměl jsem nic usnadněno. Prožil jsem si stejné experimenty a trápení jako jakýkoliv jiný člověk.

Máte nějaké přezdívky?
Moji opravdu blízcí přátelé mě oslovují Mi. Kdybyste mě ale neznali a zavolali na mě Mi, nemluvil bych s vámi. Vážně ne. Takto mi říká jen má rodinu a nejlepší přátelé. Když jsem byl ve třetí třídě, lidé mi říkali Masouš. Domnívám se, že je to proto, že jsem vegetarián a že Masouš začíná stejně jako Milo na M. A později, když jsem byl herec, mě mohli oslovovat Hollywoode.



Volně přeloženo ze stránek
http://www.gilmore-girls.net



0
TOPlist
© 2006–2018 Slávek Müller