Tato stránka je součástí webu Slavkuv.net Nejste přihlášeni   [ Přihlásit se | Registrovat ]

Přezdívka:    Heslo:       Skrýt

  Pojď sem, máš na čele špínu. Ach, kdepak, to je znamení ďábla. Promiň.
Lorelai (k Rory), 3-05
Hlavní strana
Epizody
Herci
Galerie
Download
Rozhovory a články
Kdopak to mluví?
Stars Hollow
Herci v jiných rolích
Titulky
Knihy
Soundtrack
DVD
Různé
Příběhy fanoušků
Jiné stránky

Povídací místo
O stránkách
 



Příběhy fanoušků
Výlet do Evropy
Autor: izzie

"Bude ti vadit, když se od tebe po letech milující péče a starostí od tebe nevděčně odstěhuju, protože tenhle barák miluju? Vážně. Je to úžasná stavba, s bohatou historií a perfektním výhledem do okolí! Jen bych to měla trochu daleko do školy a taky by se mi špatně dojíždělo na páteční večeře, ale koupím si k němu i letadlo a zvládnu to. Proč bych nemohla mít vlastní letadlo? Spousta lidí má vlastní letadlo. Něco vymyslím a nastěhuju se sem. Tady by se nádherně vyjímal i hotel. I když ty už samozřejmě hotel máš. A kruci! Neviděla bych hotel, kdybych se sem nastěhovala. Ne, dobře máš pravdu, nic neříkej, nekoupím si ho, ale musíš mě s ním vyfotit. Jen doufám, že to tu není soukromý pozemek, na kterém se nesmí fotit, vážně bych nerada skončila ve vězení. I když na druhou stranu, je to civilizovaná země, takže by zdejší vězení nemuselo být tak hrozné jako třeba to na Srí Lance nebo v Thajsku. Pokud by nás nezavřeli do Bastily, což nepředpokládám, vzhledem k tomu, že už hezkých pár let nestojí, takže... Pojď, teď uděláme pár fotek ve stylu rodinných filmů přes tímhle krásným domem a pak půjdeme zpátky tamhle po té cestě, viděla jsem tam pěkný obchod, mohly bychom tam už konečně vybrat dárek Lukovi."

"Nadechni se, zlato."

"Proč?"


Lorelai s Rory stojí před nádherným secesním domem s obrovskou zahradou v jedné staré francouzské čtvrti. Je to pátý týden jejich slavného výletu do Evropy a zatímco Lorelai má slabost především pro obchody a módu, Rory je fascinována kulturou a dějinami. Lorelai právě vytáhla foťák, aby Rory vyfotila s jejím zamilovaným domem, ale už se nemohla dočkat, až půjdou koupit Lukovi dárek. Ve všech obchodech v Itálii a ve Španělsku, které projeli v předchozích týdnech se jí vždy něco zalíbilo, ale pak si řekla, že ještě mohou narazit jinde na něco lepšího a zatím nekoupily nic.

V obchodě Rory ukazovala Lorelai spoustu věcí, které by se Lukovi určitě líbily, ale ta je neustále vetovala s tím, že je to sice fajn, ale nemá pocit, že je to dost. Přitom byla myšlenkami zjevně úplně jinde.

"Tohle je pěkné, myslím, že přesně podle Lukova vkusu."

"Rory, Luke nemá vkus, nikdy vkus neměl, jeho matka zřejmě snědla v těhotenství flanelovou košili a ona nějak prošla placentou a chytla se za Luka a už na něm zůstala. Bůhví, co by se stalo, kdyby tenkrát tu košili nesnědla. Nejspíš by pořád chodil nahý, což by bylo zlé, protože by bylo nevhodné, abych tě vodila k němu do bistra. Nehledě na to, že by ho za to asi zavřeli, takže by možná žádné bistro nebylo a my byly odsouzené ke kávě u Ala."

"Jsi obdivuhodná, a jak vysvětlíš tu nemožnou a věčnou basebalku?"

"Tohle bude težší. No, tak řekněme, že porodník jeho matky byl milovník basebalek, možná stejný pošuk jako Luke a první, co Luke v životě viděl, byla právě ta čepice, a tak to v něm utkvělo. Prazážitek."

"Prazážitek, Sherlocku?"

"Jistě, Watsone. Tohle nebereme."

"Dobrá, ale už vidím, že přijedeme domů a zjistíme, že jsme tak dlouho vybíraly a přebraly. Nakonec koupíme něco v Hartfordu nebo v horším případě na letišti a budeme to vydávat za dárek z Evropy."

"To není pravda. Něco mu vybereme, neboj."

"Tak tohle radši koupíme, a když tak si to necháme, abychom měly nějakou jistotu."

"Tohle bych doma mít nechtěla. Ani v nejtemnějším koutě ve sklepě. Bála bych se toho, že to na mě někdy přes noc zaútočí. Ne. Ani náhodou. Ty si odjedeš na univerzitu a necháš mě tam s tímhle - tím - co to vlastně je?"

"Jak myslíš, ale vezmu tenhle náhrdelník pro Lane."


Právě procházely Louvrem, vlastně spíš běžely, protože Lorelai špatně odhadla poměr vzdálenosti a času a nemohly v žádném případě stihnout všechny plánované prohlídky, na které se Rory tak těšila. Naplánovala si velmi podrobně celý den, který v Louveru stráví, ale všechno se pokazilo už ráno, když Lorelai nechtěla vstát z postele, a tak vyrazily o hodinu později, což Rory absolutně vykolejilo. Navíc jim došla káva, kterou si s sebou braly, a tak musely pít tu "francouskou břečku", jak se vyjádřila Lorelai. To jim na náladě moc nepřidalo, a když se Lorelai dozvěděla, že jediné obchody v Louveru jsou kavárna a stánek s pohledy, kde prodává chlápek, co podle Rory vypadá jako "ten uprchlý trestanec, co jsme ho nedávno viděli v televizi", byly na pokraji zhroucení. A aby toho nebylo málo, tak na ně už nezbyly plánky ani v angličtině, ani ve francouzštině, kterýmižto jedinými jazyky Rory mluvila, musely sáhnout po tom, který byl v němčině.

"Aspoň jsou v něm pěkný obrázky. Vsadím se, že v jiných pláncích takhle pěkné obrázky nejsou." Lorelai se poměrně marně snažila zachránit, co se dalo.

"Mami, ve všech pláncích jsou obrázky stejný, a navíc, všichni ti, kteří nebyli ráno líní vstát a přišli dřív si ty věci, který jsou na obrázcích budou moci prohlédnout na vlastní oči, což se nám asi nepoštěstí, protože vážně netuším, co to znamená Notausgang, ani většina jiných slov v tomhle labyrintu. Ne, nic ti nevyčítám, nemůžeš za to, že jsi včera musela koukat až do tří do rána na pořad, kterému jsi stejně nerozuměla ani slovo. Ani ti nevyčítám, že jsi vzala mnohem míň kafe, než jsem ti říkala, ani to, že jsi nemohla vstát, abychom tu byly včas -"

"Hele, támhle ti mluví anglicky, Pojď, budeme je sledovat, určitě nás dovedou k něčemu zajímavému. Tady je totiž všechno zajímavý, koukej, třeba tahle mrtvola ve skleněný rakvi, ta je moc pěkná, vypadá trochu jako Sněhurka, jen nevidím trpaslíky. Aha, tady má jeden hlavu a tohle je - Bože! Je to to, co si myslím, že to je?"

"Mami! Nebuď vulgární! Pojď, už asi vím, kam máme jít."


Druhý den se pod Eiffelovkou odehrávalo stejné divadlo jako už tolikrát, když chtěly koupil dárek pro Luka. Rory ukázala Lorelai asi pět věcí, které byly sice dost nevkusné, ale pořád je to prý lepší, než dárek s nápisem Kennedyho letiště na dně. Lorelai jakoby se však najednou rozhodla, že Lukovi nekoupí nic.

"Podívej se na nás. Stojíme tu jako dvě trubky a vybíráme dárek pro chlapa, kterého známe jen díky tomu, že Al smrdí. V postatě bychom tak mohly koupit dárek i tomu klukovi, co dělá letní brigádu u Taylora. Tuhle mi poradil, jakou si koupit zmrzlinu, anebo té prodavačce z New Heavenu, protože ta ženská má vážně vkus. Luke ne. Je teď na výletní plavbě s nějakou právničkou a určitě neuvažuje, co nám z výletu přiveze."

"Tak brzdi, ano? Zaprvé, Nicole není tak špatná, je milá a má vkus a nezáleží na tom, jak vysoko na tvém mrchometru se umístila. Zadruhé, není pravda, že Luka neznáme. Jsme u něj každý den několikrát, chodí ti opravovat dům a vídáš se s ním rozhodně častěji, než se svými rodiči. Taky tě rozhodně líp zná."

Lorelai neříkala nic.

"No dobře, to nebylo nejlepší přirovnání," uznala Rory po chvilce trapného mlčení.

"Musíme sehnat něco lepšího," uzavřela debatu Lorelai a postavila se do řady na vrchol Eiffelovky.

Když stály nahoře a rozhlížely se po Paříži, podivovala se Lorelai nejvíce tomu, že je tak šedivá. A pak, z ničeho nic prohlásila:

"Těsně za Emily a mojí vychovatelkou ze školky, které jsme něžně přezdívali Dračí dáma."

"Co?"

"Nicole - na mém mrchometru." Lorelai to považovala zřejmě za dostatečně vysvětlené a tudíž uzavřené téma a víc se k tomu nevyjadřovala.


"Nejsou tu proto, aby je někdo rozesmíval, jsou cvičení na to, aby se nesmáli ani těm nejlepším vtipům, no tak, mami. Nezkoušej to, on se nebude smát."

Lorelai právě zkoušela rozesmát hradní stráž před Birminghamským palácem. Říkala vtipy, dělala obličeje, přesně jako ve filmech, ale ostraha nereagovala, což ji neskutečně štvalo. Myslela si, že přece musí být něco, co s nimi pohne. Bylo to marné. Stepovala tam asi půl hodiny a až když navrhla, že se svlékne, byla Rory nucena ji odtáhnout a domluvit jí.

"Víš, možná tě to překvapí, ale určitě jsi už slyšela o tom, že někteří lidi pracují a dokonce za to i dostávají peníze a přesně tohle oni dělají, víš? Pracují. Tohle je jejich práce a i když netuším, proč si někdo vybere zrovna takovýhle job, je to tak. Považují to za čest, chránit svoji královnu a představ si, jak je musí štvát všechny ty šílený Američanky, který sem chodí jen za účelem je rozesmát. Případně se svléknout."

"Jen triko..."

"Ne!"

"Mluvíš jako moje matka."

"Tak to je poklona."

"Ale no tak, nebuď puritánka"

"Nejsem."

"Tak vidíš!"

"Jsi opilá?"

"Nevím o tom."

"Nikdy o tom nevíš!"

"Jako tenkrát, když jsem předváděla ten bojový tanec na stole? Velmi poučné."

"Tak co? LSD?"

"Koukám, že jsi na střední nezahálela..."

"Jsi zlá!"

"A ty... máš... brouka ve vlasech, fuj!"

"Neveřím ti."

"Věř mi, ten odpor je zcela nefalšovaný,"

"Tohle je civilizovaná země. Kde by se tu vzali brouci?"

"To nevím, i doma máme brouky."

"Nemáme."

"Ale jo."

"Fuj."

"Jo, fuj."

"Dobře, tenhle rozhovor si na náhrobek vytesat nedám. Doufám, že na Yale nesledují svoje studenty před nástupem do školy, protože by si to přijetí mohli ještě rozmyslet."

"Tak jo. Teď půjdeme a koupíme dárek pro Luka." Rozhodla Lorelai.

"Ne, že to dopadne tak, jako posledně a předtím a předtím a ..."

"Jdeme."

"Jo."

Bohužel ani v Londýně nedokázala Lorelai najít nic, co by chtěla Lukovi koupit. Cokoliv jí Rory nabídla, co bylo buď moc ošklivé, nebo moc hezké, nebo neměly tušení, k čemu to je. Rory začínala vypadat lehce znepokojeně i přes to, že si koupila tolik knížek, že kvůli nim musely sehnat další kufr. Lorelai byla taky nešťastná, protože i ona si moc přála koupit Lukovi dárek, ale bohužel nebyla schopná najít nic, co by vystihovalo její vztah k němu. Přesto ji dokázal rozptýlit nový kostým, který sehnala a krásné korále, které se jí k němu perfektně hodily.


Poslední zastávka na cestě po Evropě byl Berlín. Lorelai se tam netěšila, ale nakonec byla nadšená. Především když zjistila, že je právě období slev a tudíž se dají sehnat krásné věci za pakatel. Koneckonců, je to jejich poslední destinace, tak proč by nemohly utratit ten zbytek peněz, který ještě mají. Rory připomínala mámě, že stále ještě nemají dárek pro Luka.

"Á vím, ale uklidni se, o nic nejde, však něco seženeme. Podívej támhle, to je nějaký ten obchod s... no, s těmi... jak se tomu..."

"Rybářské potřeby?"

"Přesně tak. Půjdeme tam a něco mu koupíme. Slibuju. Tentokrát to vyjde."

"Aha, a kdepak je tvůj přístup Luke je mizera, nic mu nepřivezu a za jeho kafe vděčíme Alově nedostatečné hygieně?"

"To jsem přehnala, vím. Mám prostě divný pocit z toho, že je Luke na té plavbě a z toho, co jsem mu řekla a taky z toho chlápka, co na nás kouká -"

"Co jsi Lukovi řekla?"

"- možná, že bych se o tebe měla začít bát ten chlap je fakt hodně divnej -"

"Nezamlouvej to, co jsi mu řekla?"

"- a vypadá, jako Peter Falk-"

"Co?"

"- že vypadá jako Peter Falk, že má jen jedno oko."

"Ne tohle ‘co‘, ale co jsi řekla Lukovi? Neudělalas nějakou pitomost, viď že ne?"

"Ne, jasně -"

"Díkybohu."

"- ne, má obě oči. Jak změnil úhel, tak je to jasný."

"Bože!" zvolala Rory v absolutním zoufalství, až se po ní pár kolemjdoucích pohoršeně ohlédlo.

"Ano?"

"Mami, prosím, můžeš chvilku jednat racionálně a říct mi, co jsi řekla Lukovi, než jsme odjely, protože jak tě znám, tak to bude nějaká pěkná pitomost a důvod, proč tak vehementně sabotuješ moji snahu koupit mu dárek. Takže?"

"Takže?"

"Povídej."

"Hele, o nic nejde, jasný? Je to detail, v podstatě to opravdu nic neznamenalo, řekla jsem mu jen, ať..."

"Ať co?"

"Ať se, no..."

"No?"

"Neopakuj po mě každý poslední slovo, nejsem blázen."

"Začínám o tomto svém přesvědčení pochybovat."

"Řekla jsem mu, že se nemá oženit. Dobře, myslím, že mám plán, co teď uděláme. Půjdeme támhle do toho obchodu, kde prodávaj knížky a ty tam utratíš zbytek svých peněz, protože ti jich zbývá mnohem víc než mně, a to je hloupý. Nevím, kdo tě naučil takhle šetřit, protože já to nebyla."

"Ty jsi mu řekla, ať se nežení?"

"Knížky!"

"Řekla?"

"Je to docela možný."

"No amen. A co na to řekl on?"

"Nic."

"Nic?"

"Nic."

Rory chvilku stála na místě a pokyvovala hlavou a pak se vydala do obchodu s knížkami.

"Kam jdeš, nic mi na to nepovíš?"

"Nemám, co bych na to řekla."

Z obchodu vyšly s taškou plnou knížek pro Rory a vzaly si taxi na mezinárodní letiště v Berlíně. Krámek s rybářskými potřebami a poslední šanci koupit něco Lukovi nechaly brzy daleko za sebou.




Průměrné hodnocení příběhu čtenáři (19x):
výborný velmi pěkný pěkný podprůměrný hrozný


0
TOPlist
© 2006–2018 Slávek Müller